Secubun aneb Házet sóju na čerty

Minulý týden ráno mě na Googlu pozdravilo tohle logo a já si vzpomněla, že už pár týdnů potkávám v obchodech zvláštně balené pytlíčky sójových bobů.

zdroj obrázku

3. února byl totiž svátek zvaný secubun 節分. Znaky znamenají dělení, resp. střídání ročních období. Podle starého lunárního kalendáře začíná na začátku února jaro, jeho první den, který letos připadl na 4. února, se označuje jako  tzv. riššun 立春 a secubun se slaví v jeho předvečer.

Během tohoto svátku chodí lidé po domě, rozhazují pražené sójové boby a křičí oni wa soto, fuku wa uči, tedy čerti ven, štěstí dovnitř. Tento rituál rozhazování bobů se nazývá mamemaki. Dospělí natáhnou masku čerta a nechávají se zasypávat zmíněnými boby, které po nich s gustem házejí děti. Poté by měl každý sníst počet sójových bobů odpovídající jeho věku, což mu zajistí další rok dobrého zdraví.

zdroj obrázku

Jedná se vlastně o obdobu českých Hromnic (2. února), kdy se pálí jmelí a další pozůstatky zimy, aby byli odehnáni démoni  a v domě se drželo štěstí. Také můžeme tento svátek přirovnat k pálení Morany, které má podobný význam, ale odehrává se až později z jara.

Dříve se secubun podobal našim svátkům ještě více. Ve 13. století bylo rozšířeným opatřením proti démonům pálení smrdutých hlav sardinek. To doprovázel kouř z hořícího dřeva a hluk bubnů. Dodnes jsou hlavy sardinek napíchnuté na větvičce cesmíny k vidění jako dekorace provázející oslavy secubunu.

zdroj obrázku

Kromě domovů se secubun oslavuje i ve svatyních a chrámech, kde je po celý den mnoho k vidění, včetně zápasů sumó a dalších tradičních zábav. Navíc jsou i zde rozhazovány sójové boby a návštěvníci se je snaží chytit, aby získali štěstí. Používané sójové boby jsou v japonštině nazývány fuku mame - boby štěstí.

Další tradicí vázající se k dnešnímu dni je pojídání ehó maki 恵方巻き, doslova rolky směřující ke štěstí, což je typ suši, konkrétněji futomakizuši (tlusté umotané suši), kdy se rolka nenakrájí, jak je tomu běžně zvykem, ale pojídá se v celku. Tento zvyk pochází původně z Ósaky, ale viděla jsem tyto rolky i zde v Tokiu. Náplní ehó maki je sedm surovin, které jsou považovány za symboly štěstí, např. úhoř či houby šítake. Navíc by měl člověk toto suši jíst s tváří otočenou tím směrem, který je ten rok považován za šťastný - letos je to jihozápad.

zdroj obrázku

Zdroje:
http://www.japan-guide.com/e/e2285.html
http://www.jnto.go.jp/eng/attractions/event/traditionalevents/a70a_fes_setsubun.html
http://www.kyotoguide.com/ver2/event/event%20archive2-.htm

Kjúšú, den čtvrtý

Když jsme v pátek pozdě večer dorazily do hostelu v Aošimě, všimla jsem si DVD, které měl hostitel položené na stolku. Mělo na sobě nápis: Welcome to Miyazaki - other than your ordinary Japan, a sobota potvrdila, že prefektura Mijazaki není jen tak obyčejný kus Japonska.

V Takačihó, které je také součástí mijazacké prefektury, bylo to, co od Japonska očekáváte: hory, svatyně, bambusová houští, svatyně. Stačí přejet 3 hodiny do hlavního města Mijazaki, potažmo do Aošimy, která je, co by kamenem dohodil, a ocitnete se na dovolené ve Středozemí. Palmy, pískové pláže. A svatyně. Pořád jsme přeci v Japonsku.

Udo džingú

Aošima je navíc rájem surfařů a bylo to znát i na zařízení našeho hostelu, který byl ve zřetelně karibském stylu, ovšem s ponechanými japonskými prvky. Jednou z těch japonských věcí, které zůstaly, byla wašicu, tedy místnost s klasickými proutěnými rohožemi. Už jsem se s nimi setkala ve škole, kde je v nich vyučován čajový obřad, ovšem poprvé jsem v ní spala - na nádherně měkkém futonu. Od té chvíle mám jasno, chci jednu domů! Jen se nemůžu rozhodnout, jestli jako ložnici nebo místnost pro podávání čaje.

Po dobrém spánku jsme se vydaly na Aošimu. Počkat, neříkala jsem, že hostel byl v Aošimě? Aošima je malé městečko na pobřeží a je pojmenované podle ostrůvku Aošima, s kterým je spojeno mostem. A my se vydaly na tento ostrov. Ranní větřík od moře byl krásně osvěžující a šplouchající vlny tak podmanivé, že se mi ani nechtělo do místní svatyně, hlavní místní atrakce.

Nakonec jsme si tam zašly nechat namalovat gošúin a poté se věnovaly sbírání mušliček do té doby, než nám jel autobus směrem k další svatyni, jménem Udo džingú. Ano, cestování po Japonsku je z velké části cestování po svatyních. Tahle však byla zajímavá tím, že byla vybudovaná přímo na útesu nad mořem a nabízela tak dramatickou podívanou.

Samotná svatyně se schovává v jeskyni.

Potkaly jsme i svatební průvod. Zde oddávající mnich a miko,
v pozadí ženich. Nevěsta se schovává za mnichem.

Když jsme se dosyta vynadívaly na vlny bijící o útesy, prošli jsme na zpátek apokalyptickým tunelem a nasedly na autobus v opačném směru, který nás tentokrát odvezl až do města Mijazaki. A protože je Mijazaki velké a dostat se hromadnou dopravou kamkoliv trvá poměrně dlouho, zvládly jsme navštívit pouze park Heiwadai. A to jen letmo.

K apokalyptickému zážitku přispěl i silný vítr, který v tunelu dul.

Nejprve jsme musely zdolat několik schodišť a poté už se před námi otevřela pláň, v jejímž středu stála raketa. Tedy Mírová věž. Postavená v roce 1942.

Ta ovšem nebyla důvodem, proč jsme se sem plahočily. Ten ležel o kousek vedle. Lesík s hliněnými soškami zvanými haniwa. Tyto sošky pochází z období Kofun (cca 3. - 6. stol.), tudíž na originály se raději zajděte podívat do národního muzea, mijazacké kopie však byly zdařilé a dodávaly lesíku krásnou atmosféru.

Tak, dvacet minut určených na prohlídku parku vypršelo a honem zpátky na autobusové nádraží. Tam na nás už čekal autobus, jež nás odvezl přes celé Kjúšú zase zpět na západní pobřeží, do městečka Izumi, kde poprvé plán výletu naprosto selhal. Ale o tom zas příště.

Kjúšú, den třetí

Ráno v Takačihó jsme se nejprve vydaly autobusem do blízkého Ama no Iwato, kde je několik svatyní zasvěcených bohyni Amaterasu a také již minule zmiňovaná jeskyně, v níž se Amaterasu schovávala. Nejprve jsme navštívily nejvzdálenější svatyni, jménem Ama no Jasugawara. Opět jsme měly štěstí a svatyni schovanou pod skálou při řece si prohlédly bez dalších turistů.

Při zpáteční cestě na nás z jednoho z krámků vykoukla stařenka a nabídla nám čaj uvařený z hub šítake. Zní to zvláštně, byl zvláštní, dokonce poněkud slaný, ale kupodivu mi chutnal. Protože se blížilo poledne a oběd byl v nedohlednu, objednala jsem si senzai, sladkou polévku z fazolí azuki, v které plavalo obrovitánské moči. A určitě jsem ji nejedla naposled.

Poté jsme si šly prohlédnout hlavní svatyni. Abychom viděly slavnou jeskyni, bylo nutné požádat mnicha, jestli by nám neotevřel vrátka a nešel s námi. Mnich tak ochotně učinil, předtím nám však musel zamávat nad hlavou hůlkou s bílými fáborky. Běžná šintoistická očista v podobě opláchnutí rukou a úst zřejmě není pro pohled na svatosvatou jeskyni dostačující. Poté jsme byly vpuštěny dovnitř a oblaženy pohledem na zarostlé údolí, na jehož protější straně se dala v porostu jen letmo tušit díra ve skále.

Svatyně je tak stará, že už po ní roste nejen mech, ale i stromy.

Přípravy na oslavu Nového roku už byly v plném proudu.

A zásoby sake už také dorazily.

Druhým cílem dne byl kaňon Takačihó, či spíše řečeno kaňonek, abyste si nepředstavovali Grand Canyon. Každopádně je to průrva v zemi s nádherně blankytnou vodou, peřejemi a vodopádem, co si přát víc. Podle většiny mapek, které jsme měly k dispozici, to však vypadalo na pěknou tůru, proto jsme byly poměrně překvapeny, když jsme celou trasu překonaly za půl hodiny i s nezbytnými fotografickými zastávkami co dva metry.

Na konci procházky jsme si chtěly dojít na tzv. nagaši sómen alias létající nudle, které kloužou po skluzavce a lidé je chytají hůlkami, ale podnik je bohužel otevřený jen v létě. Na základě nabídky, která obsahovala kuřecí nanban, mijazackou specialitu, jsme se však nechaly zlákat do vedlejší restaurace. A rozhodně jsme si nevybraly špatně!

Kamarádka zůstala u zmiňovaného nanbanu, který se nakonec ukázal být přírodním řízkem přelitým omáčkou, podobné tatarské. Já se rozhodla pro jídlo, jehož dlouhý název už si nepamatuji, ale šel by přeložit zhruba jako hrnec se zeleninou, masem a tófu. A začalo představení: nejprve mi přinesli hořák, na který postavili hrnec s něčím, co se nejvíce blížilo polévce. Poté následovalo plno různých mističek: zelenina, nudle, maso, tófu, nakládaná zelenina, rýže, salát a v jedné misce se dokonce kutálelo syrové vajíčko.

Misek bylo tolik, že se ani nevešly na jednu fotku.

Velký oběd jsme vytrávily při zpáteční procházce podél "kaňonu", tentokrát jsme však došly až ke dvěma vysokánským mostům. Pomalu jsme se přesunuly nazpět do města a protože nám už nezbylo než jen čekat na autobus, zkusily jsme štěstí a vyptaly se na dřívější spoj. Podle internetu jezdily autobusy asi čtyřikrát za den, na autobusovém nádraží jsme zjistily, že jezdí cca desetkrát. Štěstí nám přálo, a tak jsme se o dvě hodiny dříve vydaly směrem na Aošimu a mijazacké pobřeží, které nám nazítří ukázalo zas trochu jinou tvář Japonska.

A ano, skrývá se tam i třetí most.

Kjúšú, den druhý

Druhý den již bylo načase poznat samotné město Kumamoto. Nejprve jsme vyrazily do parku Suizendži (水前寺公園). Jedná se o krajinářský park, který má znázorňovat starou cestu Tókaidó, vinoucí se z Eda (alias dřívějšího Tokia) do Kjóta. Všude v parku jsou tak vymodelované kopečky, tu a tam umně vytvarovaná borovice a hlavně jezero, v němž žije spoustu kaprů koi a nad nímž se vypínají zakulacené můstky.

Park jsme měly de facto samy pro sebe, ač se už blížila desátá dopolední. Navíc nízké sluníčko vytvořilo krásné stíny, a tak nic nebránilo tomu, abych pořídila hromadu fotek, jejichž záplava následuje.  Kromě slunce na obloze je v parku ještě jedno, stylizované, které je ve znaku svatyně Izumi, jež je rovněž součástí parku.

Při východu z parku jsme narazily na kumamotské speciality, takže se nedalo nic dělat a musely jsme je všechny hned vyzkoušet. První bylo ikinari dango, horký knedlíček s velkým kusem sladké brambory a anko pastou uvnitř. Druhou byl poměrně zvláštní karaši renkon, lotosový kořen plněný pastou z hořčice a wasabi, obalený v těstíčku. Je výtečný, ale úspěšně protahuje dutiny a může být těžký na žaludek, takže je nutné ho jíst po troškách (a můžete hádat třikrát, kdo tohoto upozornění nedbal a dal si hned celý kus naráz).

Cestou v tramvaji nás zaujal název zastávky Miso tendžin mae 味噌天神前, doslova Před nebeskou svatyní miso. Ano, té pasty miso, co se dává do polévky misoširu a získává se fermentací sójových bobů. Vystoupily jsme a vydaly se zmíněnou svatyni hledat. Byla však tak maličká, že nás plán získat zajímavý gošúin* nebo mističku miso zůstal nenaplněn. Možná jsme se měly osmělit a požádat o razítko strážníka ze sousední budky.

Poté už jsme zamířily k největší chloubě Kumamota, k místnímu hradu. Japonské hrady jsou především impozantní pevnosti, vevnitř toho však k vidění moc není. Rozhodně však stojí za to vyšplhat se na hradní věž a rozhlédnout se po krajině. Po slezení jsme pak za odměnu dostaly origami složené do tvaru helmice.

Pomalu se nachýlil náš čas v Kumamotu, proto jsme se vydaly najít něco k obědu. Skončily jsme v tom samém podniku jako první večer, tak dobrý měli don. A i já jsem tentokrát podlehla místnímu gjúdonu (a vlastně vypadal stejně jako ojakodon, jen místo kuřecího bylo hovězí).

Velký oběd jsme pak šly vytrávit procházkou k řece, která se pravděpodobně jmenovala Širokawa (Bílá řeka), ale zůstal jí pracovní název Kumamotogawa. Posléze jsme si vyzvedly bagáž z hotelu a vydaly se autobusem na tříhodinovou cestu do Takačihó. Ani cesta nebyla bez zajímavosti, zahlédly jsme kouřící sopku Aso a přesvědčily se tak, že byl dobrý nápad škrtnout ji z našeho itineráře.

Po příjezdu do Takačihó jsme nejprve trochu bloudily, než jsme našly náš hotel. Přeci jen po setmění rapidně klesá schopnost číst znaky, obzvláště v horském městečku, které si na takové věci jako směrovky moc nepotrpí. Do správného hotelu jsme však dorazily včas na to, abychom stihly taneční představení jokagura v místní svatyni.

Tance jokagura se konají v Takačihó v průběhu zimy na počest bohům a jsou prosbou o dobrou úrodu na příští rok. Představení, které jsme viděly, se skládalo ze čtyř částí, z nichž první tři se věnovaly mýtu o bohyni slunce Amaterasu. Ta měla zlomyslného mladšího bratra Susanóa, který ji neustále prováděl naschvály. Když to došlo tak daleko, že stáhnul Amaterasiny koně z kůže a zničil její zahrádku, Amaterasu se naštvala a zavřela se v jeskyni, což znamenalo, že na zemi nastala tma. Proto se před jeskyní shromáždily ostatní bohové a snažili se Amaterasu vylákat ven pomocí zpěvu a tance.

Poslední část představení se poté věnovala bohům Izanagimu a Izanami, kteří měli stvořit japonské ostrovy. Scéna v přestavení však byla věnovaná tomu, jak společně připravovali sake, Izanagi se opil, tancoval s obecenstvem, manželka mu vyprášila kožich a nakonec ho uložila do postele.

Nazítří jsme se vydaly obhlédnout kromě jiného i zmíněnou jeskyni, ale o tom zas příště.

Kjúšú, den první

Ač to tak vůbec nevypadalo, byl Štědrý den. Letos strávený velmi netradičně, protože byl zároveň dnem, kterým započal náš týdenní výlet po Kjúšú.

V předvečer Štědrého dne jsme přiletěly na kumamotské letiště a ubytovaly se ve městě slovutného Kumamona. Po báječné večeři (ojakodon a tisíc dalších mističek naplněných občas bůhvíčím, přesto vším dobrým) jsme šly rovnou spát, na prozkoumávání města byl čas později.

Původně maskot kumamotské prefektury, nyní dosahuje mezinárodní slávy.V Kumamotě je Kumamon opravdu všude, včetně vánočního osvětlení. zdroj obrázku

Ráno jsme se vydaly do Janagawy, kterou jsme překřtily na město zázraků. Hlavním cílem bylo kawakudari, projíždění se lodičkou po spletitých městských kanálech. V zimních měsících jsou navíc lodičky vybaveny kotacu, malými kamínky s dekou přes ně, takže po celou dobu hodinové projížďky bylo příjemně teplo.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že pojedeme na loďce dost prostorné pro deset lidí samy ve dvou. Nutno říct, že to vůbec nebylo na škodu. Naším lodivodem se stal usměvavý starý pán, který sám o sobě mluvil jako o odžísanovi. Stál na zádi loďky a zatímco nás odpichoval bidlem, hovořil o krásách Janagawy, které jsme míjeli. Smuteční vrby, které daly Janagawě jméno, citrusové stromy, místní svatyni, domky starých samurajů a taky domek samotného odžísana. Proplouvali jsme pod mosty tak nízkými a úzkými, že byl div, že jimi loďka projížděla bez jediného zaškobrtnutí a odžísan neztratil svůj slaměný klobouk. Také jsme v jeho podání vyslechly tři místní písničky - i tím zpěvem byl nadaný.

Spící kappa

Jeden z těch vyšších mostů

S odžísanem, bohužel bez klobouku

Hodina uběhla až nepříjemně rychle a bylo na čase vystoupit. Rozloučily jsme se s odžísanem a vydaly se hledat nějaké místo, kde bychom pojedly. Objevily jsme malý, na první pohled omšelý krámek, o kterém jsme si zprvu myslely, že je zavřený. Stačilo však pořádně vzít za kliku a mohly jsme jít vstříc dalšímu zázraku dnešního dne.

Vevnitř jsme objevily úslužnou hostinskou, která nám nabídla místní specialitu, úhoře (přesněji unagi seiro muši, kdybyste potom pátrali). Takže jsem nakonec měla o Štědrý den rybu i tady. Úhoř byl ovšem o dost chutnější než tradiční kapr.

Miška, která ryby nemusí, požádala o něco jiného a byl jí nabídnut tepan. Ač netušila, o co jde, rozhodla se, že to zkusí, a risk se jí vyplatil. Pan domácí za chvíli přinesl misky se zeleninou a masem, které začal házet na mezitím roztopenou železnou desku na našem stole. Při čekání na úhoře jsem dostala trochu ochutnat a tepan byl vynikající. Pán se nás stále na něco vyptával, pak se zeptal, jestli by k tomu nebyl dobrý chleba. Když Miška odpověděla, proč ne, pán se po chvíli vytratil. Když se vrátil, s údivem jsme zjistili, že byl pro chleba v obchodě, protože na stůl postavil celý balíček v původním balení.

Já už jsem netrpělivě čekala na úhoře, který se dělal poněkud déle, protože se neúprosně blížila doba, kdy pro nás měl přijet domluvený autobus, aby nás odvezl zpět k nástupnímu místu lodiček. Úhoř přišel, spolu s paní, která se tak stala jediným dalším zákazníkem podniku a zároveň osobou klíčovou pro další běh událostí. Ještě před úhořem mi bylo přineseno misoširu, tak netypicky husté a hutné, že by samo o sobě stačilo jako menší oběd. Obě jídla jsem do sebe poněkud posmutněle naházela, protože by zasloužila lepší pozornost, a utíkaly jsme na autobus.

A dorazily jsme o tři minuty pozdě. Zatímco jsme nad mapou rozmýšlely, zda se vydat na nádraží pěšky (přeci jen to bylo hodinu cesty loďkou), přišel se optat hostinský, zda-li je vše v pořádku. Pořád jsme doufaly, že autobus třeba ještě přijede, a tak jsme žádný problém nepřiznaly. Nakonec jsme se rozhodly zkusit najít nejbližší zastávku MHD, přestože jsme si nebyly jisté, jestli v Janagawě městská doprava vůbec existuje.

Sotva jsme vyšly, dohnal nás hostinský a vedl nás k blízkému domku, kde už čekala zmíněná paní z hostince s autem, s tím, že nás na nádraží odveze. Po setkání s těmito lidmi se nám zpátky do Tokia chtělo ještě méně, ještě že nás návrat čekal až za týden.

Když jsme se vrátily do Kumamota, navštívily jsme jednu z tamních svatyní a v rámci ní objevily miniaturní svatyňku zasvěcenou bohovi Inarimu, kterou strážily dvě lišky, jeho poslové.

Poté jsme se vydaly splnit poslední úkol dne: sehnat jahodový dort. Ten je spolu s kuřetem z KFC (neptejte se proč) tradičním japonským jídlem o Štědrý večer. Přestože nechápu, proč je vánočním dezertem obyčejný piškotový dort se šlehačkovým krémem a několika kousky naprosto nesezónních jahod, i kousek pocházející z pouhého kombini byl moc chutný a stal se báječným zakončením celého dne.